Maličký Tsu za Velkou čínskou zdí

TÝDEN.CZ

18. 3. 2019
Rubrika: O cestách

Fenghuang - nejčínštější Čína

Autor: Michal Sikora

04.06.2008 20:10

Ve středu dopoledne jsem dorazil vlakem ze Xi'anu, narvaným autobusem v nelidském horku dojel zpátky na kolej, kde jsem konečně mohl s osvobozujícím pocitem shodit batoh ze zad. Spláchl jsem se sprchou, kterou tělo po 15 hodinách ve vlaku tolik potřebovalo, ale na následný odpočinek nebyl čas. Protřídil jsem batoh a vyrazil zpátky na nádraží. Tentokrát jsem měl před sebou do západního Hunanu - do starobylého městečka Fenghuang (凤凰, "Fénix")...

Fenghuang

Přiznám otevřeně, že jsem o Fenghuangu nikdy nic neslyšel. Akurát od Evy. Původně jsme měli na prvního máje s Li naplánovanou cestu právě do Xi'anu, ale Li je neuvěřitelný názorový oscilátor. Nejdřív se Xi'anem sama vyrukovala, o týden později pak cestu odřekla s tím, že v Xi'anu stejně chcíp pes a o další týden později už si rýsovala cestu do Šanghaje. Popravdě - nevím, co s tou Šanghají všichni mají. To my s Evou jsme si po shonu desetimilionového Wuhanu v té venkovské atmosféře Xi'anu (osmimilionového) pěkně odpočinuli. Musím se ale přiznat, že jsem chvíli koketoval s myšlenkou Li do Šanghaje doprovodit, protože si cestu naplánovala (možná záměrně) až po našem návratu ze Xi'anu. A během té doby oscilátor naštěstí přeskočil ze Šanghaje právě na Fenghuang.

Fenghuang je maličké městečko nenápadně schované v horách západního Hunanu. Oblast byla trvale osídlená už od dob Jar a podzimů (春秋, 8. až 5. století př. n. l.), díky své odlehlosti a nadmořské výšce však dodnes většinu obyvatel tvoří národnostní menšiny Miao (庙族) a Tujia (土家族). Z roku 1556 (dynastie Ming) pochází čtyři městské brány a zvonice, svou dnešní tvář město začalo získávat zejména od 18. století, za qingského císaře Kangxiho. Toliko starý Fenghuang. Nedaleko historického městečka na řece Tuo (沱江) pak leží nový Fenghuang, už ne tak malebné městečko o velikosti Ostravy. Starý Fenghuang si však uchoval svůj jedinečný ráz - a dnes je mezi Číňany považován za druhý Lijiang (丽江). Levnější - a bez cizáků.

Chtěl bych se vrátit k nadpisu - cesta do Fenghuangu zrovna na prvního máje je ten nejryzejší čínský zážitek, jakého se mi tady za mého pobytu dostalo. V dobrém i zlém slova smyslu. Už samotná strastiplná cesta dala ochutnat mnohé ze způsobů dnešních Číňanů. Na prvního máje se cestuje, přestože letos volno zkrouhli ze sedmi dnů jen na tři. Nevěděl jsem, že se prodávají i lístky na stání - a tak celých 13 hodin cesty vlakem bylo ve vlaku pěkně "živo". Ráno jsme dorazili do Huaihua (怀化), kde jsme přesedlali na minivan s trhlým šoférem - a drkotali se křivolakými cestičkami stále vzhůru do kopců, až nás po dvou a půl hodinách konečně uvítal sám Fénix.

A to hned tím nejlepším, co mohl nabídnout. Domečky nad jezerem nalepené jeden vedle druhého, jeden nad druhým - daleko, kam jen oko dohlédne. Snad každý z domků funguje jako ubytovna - právě pokoje s výhledem na říčku Tuo jsou nejžádanější - a na prvního máje taky nejdražší. Holky měly vymalovanou scénu, jak večer budou koukat na západ slunce právě z jednoho takového pokojíku za 70 na noc, realita byla ale víc než trojnásobná. Už od brzkého dopoledne to ve Fenghuangu vypadalo, že tam přijela snad půlka Číny. Drtivá většina ubytoven ještě v přízemí (kde mají majitelé něco jako obývací pokoj) provozuje maličkou restauraci s tou pravou fenghuangskou domácí kuchyní.

A jídlo na mě zanechalo hluboký dojem. Ještě nikde jsem se nenažral tak dobře jako právě ve Fenghuangu. Místní specialitkou je uzené. A natolik kvalitní, že mi vynahradilo mé dosavadní strádání v této oblasti (Číňani jsou jinak na uzeniny marní, stejně jako na sýry). Uzené s nějakou divokou horskou trávou byl nepřekonatelný zážitek nejen za třídenní pobyt, ale snad i celé mé působení v Číně. Další místní specialitkou je 血巴鸭 xuebaya, což je kachní maso s rýží připravenou velmi zvláštním způsobem - základem je 锅巴 guoba, což jsou tvrdé plátky rýže, které po uvaření vzniknou na dně a na kraji hrnce. A právě tady se guoba připravuje s kachní krví. Jako třetí specialitku jsme si dali druhý den večer rybí hlavu - efektně rozpůlenou (viz fotogalerie) - na papričkách. Fenghuangské papričky jsou o něco větší, červenější a jemnější, než "obyčejné" čínské pálivé papričky. A snad asi proto se rybí hlava pod nánosem papriček úplně ztrácela - bez papriček totiž jídlo nemá chuť.

Nejkrásnější pohled na městečko je nejspíš z mostu nad řekou. Celé město pod palcem, v dáli na kopci pagoda (ke které, ač dostavěné, stále není možné dojít kvůli nedostavěné cestě). Hlavně večer, když se rozehraje světelná podívaná. A hlavně z onoho určitého nadhledu a odstupu nejsou tolik výrazné věci, které by jinak onu malebnou atmosféru narušovaly. Ono je totiž zblízka městečko až trochu kýčovité. Možná to bylo tím prvním májem (a tedy i očekávaným šíleným návalem Číňanů). Večer hladinu říčky křižuje jedna loďka za druhou s "romantickou" plavbou za 200 RMB, Číňani pouštějí po vodě papírová přáníčka se svíčkami, na břehu hotelík vedle hotelíku, hospoda vedle hospody, dále od řeky pak jen samé uličky přecpané suvenýry, cetkami, řemeslnými výrobky i místními pochoutkami. A nekonečné hordy Číňanů, kteří to vše za pochodu za tři dny volna skonzumují a zase odjedou. A místní se je snaží za těch pár dní samozřejmě co nejvíc odrbat. Pro trochu hlubší náhled do života místních je třeba se vypravit za město...

Tak jak jsme udělali druhý den, když jsme měli zaplacený skupinový výlet do miaoské vesničky. Původně se nám snažili vnutit i sjíždění řeky na raftu, příplatek se nám ale zdál příliš, a tak jsme se spokojili jen s výjezdem do horských údolí. Cestou jsme míjeli 南方长城 Velkou jihočínskou zeď, která má počátky už v dobách prvního císaře sjednocené Číny Qin Shi Huangdi. Systém opevnění má celkovou délku necelých 200 kilometrů a v minulosti mimo jiné plnil funkci hranic mezi znesvářenými etniky. Právě Miaové a Tujia v minulosti sváděli s čínskými Hany mnohé boje a války, ve kterých je Hanové postupem času zatlačili právě do hor, kde si uchovávají svůj jazyk, kulturu a zvyky pro obtížnou dostupnost terénu dodnes (z Fenghuangu nám cesta autobusem trvala další dvě hodiny, z toho hodinu po nezpevněných hliněných cestách).

Po příjezdu do miaoské vesničky jsme zjistili, že cestovka byla orientovaná právě spíš na ty "rafty" - vesnička měla totiž celkem asi 20 chalup (některé s hliněnými stěnami a bambusovými střechami, uvnitř ale nechyběla televize se satelitem) a krom slíbeného domácího oběda (vesměs zeleninového, ale moc dobrého) už mnoho nenabízela. Přesto byl pohled na život v odlehlých oblastech uprostřed Číny zajímavý. Místní sice plnili roli cirkusových opiček pro hanské Číňany, kteří se sem přijeli podívat z civilizace - ale svou roli hráli hrdě, důstojně a s úsměvem na tváři.

Po jídle jsme z vesničky přes jeskynní průchod sešli k potůčku hluboce se zařezávajícím mezi skály, kde se mělo raftovat. Původně jsme se sešli jen podívat do přírody, protože jsme rafty zaplacené neměli, průvodkyně nás ale mile pustila. Do raftu to ale mělo hodně daleko - Číňani nejsou dvakrát odvážní, a tak by na raft v dobrodružném pojetí Evropana zaprvé nikdo nesedl a zadruhé když už jo, cestou by se třikrát podělal strachy. Místo divokého sjezdu jsme měli ale snad dvouhodinovou klidnou projížďku s pečlivě upraveným (ale v některých místech stále mělkým) korytem potůčku, snad jen s jedinou nebezpečnou "soutěskou". Podařilo se nám tam zašprajcovat člun. Po proudu se přihnal další a svou vahou zatížil bok našeho člunu, kterým se začala valit voda - a my jen bezmocně sledovali, jak naše věci zabalené do provizorních igeliťáků, vyplavávají na hladinu - mobily, foťáky, peníze... ale igeliťáky byly provizorně tři a nevydržel jenom jeden, takže se naštěstí nic nestalo. Nějak si nejsem jist, či by mi to někdo uhradil :) Odměnou nám ale byla úžasná scenérie absolutně nedotčená člověkem a přístupná právě jen tím potůčkem.

Tři dny možná byly na Fenghuang trochu málo, po okolí by se dalo procestovat určitě trochu více, ale byly to příjemně strávené dny - a zpátky do železobetonového Wuhanu se odjíždělo s lehkou melancholií v srdci. Sám Fenghuang se s námi rozloučil ohromující podívanou - na obloze čaroval blesky, přestože nad Fenghuangem panovalo skorojasno - a neozývalo se žádné hřmění. Nikdy jsem tak krásné a tak zvláštní blesky neviděl... A náš autobus se trmácel křivolakýma cestičkama zpátky do Huaihua. Místy dosti nebezpečnýma cestičkama, kde se auta sotva míjely. Polyxéni, která byla ve Fenghuangu o tři týdny později, celou cestu zpátky nadávala šoférovi v řečtině, ať nejezdí jak kretén a dává pozor. Cestou minuli tři smrťáky.

Fenghuang by LiFenghuang by He


Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  7.5

Diskuze

Michal Sikora

... aneb zápisky ze studijního pobytu v té divoČíně.
Tsu
Oblíbenost autora: 7.8

O autorovi

Extrovertní introvert, pesimistický optimista, idealistický realista. Student čínské a japonské filologie na Univerzitě Palackého v Olomouci. Hráč scrabble, počítačových her, čtenář japonských manga komiksů a fanoušek východoasijské kinematografie.

Kalendář

<<   březen 2019

PoÚtStČtSoNe
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

TÉMATA
 
OSOBNÍ TÉMATA